Trnitá cesta vzhůru.

    V pozdním odpoledni si u řeky hrají tři chlapci. Každý pochází z jiné rodiny, ale jak to na horských usedlostech bývá zvykem – všechny rodiny se navzájem znají.

„Měli bychom se vrátit domů!“ prohlásí první z chlapců a zastavuje klacíkem podomácku vyrobenou lodičku. „Proč? Vždyť je tady zábava,“ zeptá se zkroušeně druhý chlapec.  

„Je přece jen pozdě, doma budou mít už strach!“ odpoví třetí chlapec autoritativně.               

„Ach, jo! Vy jste padavky. Ale zítra půjdeme znova. Platí?“  Ostatní chlapci mu odkývali souhlas a rozprchli se do svých chalup.  

Chlapec s lodičkou přiběhl domů a zastavil se na prahu u dveří vedoucí do velké jídelny, a uviděl místo tatínka sedět u dřevěného stolu vysokého statného pána. Znal ho jenom z občasných návštěv, věděl, že je ze sousedního hospodářství. „Františku, pojď ke mně. Musím ti něco důležitého povědět!“ Chlapec odmítal: „Kde mám tátu?“ prohlásil František vyděšeně. „To se ti právě snažím vysvětlit.“ A bral si chlapce na klín, ale on se mu vysmekl a mračil se na statného pána. „Já vás nechci! Chci svého tatínka!“                                                        

„Františku…“ Bohužel statkář už větu nedokončil, jelikož z vedlejšího pokoje, kde ležel jeho zraněný otec, vyšel lékař rovnou k hospodáři. „Jak to s ním vypadá?“ zašeptal hospodář potichu. „Bohužel špatně, nepřežil. Je mi to líto.“ Po této smutné zprávě se hospodář opět obrátil k chlapci: „Tvůj tatínek už nepřijde!“                                                                                  

„On, už mě nemá rád?“                                                                                                              

„Stále tě miluje a milovat bude. Tam nahoře v nebíčku.“  A ukázal rukou k nebi. Chlapec si pomalu uvědomoval, co se stalo. Celé tělo se roztřáslo pod silným návalem pláče.  „Tatínek…umřel?“  A vzhlédl k statnému pánovi do tváře, hledajíc skutečnou pravdu. Chtěl v ní vyčíst, že jeho tatínek stále žije a brzy se vrátí z pily domů. Ale nenašel ve tváři žádnou odpověď. Jenom viděl upracovanou a horským větrem sešlehanou tvář.                               

„Ano, chlapče! Byl těžce zraněný od pily.“                                                                                

„Nebolelo ho to, když umíral?“                                                                                                      

 „Ne. Už je mu dobře. Našel klid. Ale vždycky bude mezi námi, v našich srdcích, hlavně ve tvém srdci.“

O několik dní později stál v černém sešlém obleku v dešti, nevnímal okolí, z dálky k němu doléhal jenom monotónní hlas faráře. František ztratil během chvíle svého milovaného otce. Svou matku už chlapec nepoznal. Umřela již po jeho porodu.                                                                                           Ještě Františkův otec požádal na smrtelné posteli hospodáře pana Tůmu, pokud zemře, aby se ujal Františkovy výchovy a na oplátku, aby chlapec vypomohl s jejich hospodářstvím. Stalo se, jak si přál. Chlapci se stal domov minulostí. Začal život tvrdý, plný povinností, ve kterém se mu nejednou zastesklo po vlídném pohlazení, po teplu otcova objetí a po šťastných nedělních chvílích, kdy s otcem chodil rybařit nebo si stavět dřevěné lodičky. Věru, nebylo toho málo, co ten drobný chlapec nyní musel dělat: pomáhat s domácností, pracovat ve stáji, v letním období česat ovoce, na podzim shrabávat listí, asistovat při řezání a sekání dřeva na zimní období. A při tom všem také chodit do farní školy. Statný statkář vymáhal s neúprosnou přísností přesné plnění povinností. Jednou večer, když šel po večeři do své podkrovní komůrky spát, zabloudil zrakem na potemnělý malý dřevěný otvor vedoucí na půdu.       Neváhal poklop otevřít, šlo to ztuha, ale podařilo se. Před sebou měl velkou prostornou místnost plnou dřevěných truhlic. Zejména jedna Františka zaujala – byla to malá dřevěná truhla s vyřezávanou lodí na vrchu víka. Proto asi malého zvědavce upoutala. Chtěl jí otevřít, ale byla zamčená. Hledal tedy po celé místnosti kovový předmět, čím by truhlu otevřel. Bohužel nic. Zklamán se tedy vracel zpátky a přemýšlel o jiném řešení. O několik minut později mu došlo, že se podívá pod ní. Hle, klíč! Celý natěšený otevřel víko a podíval se dovnitř. Bože! Vždyť to jsou housle! Úplně se mu zatajil dech, když si je prohlížel. Jsou téměř nepoužité, někdo na ně asi hrál krátkou dobu, pomyslel si. Potom si uvědomil, že je tady dlouho, dostal strach z domácího - popadl housle a smyčec a pospíchal do postele. Ve škole se těšil, až bude u svých houslí. Potom se otřásl hrůzou, že musí ještě po škole ke koňům a po večeři utřít nádobí. Vykonal své povinnosti rychle, přesto pečlivě, aby nedostal výprask z lajdáctví. Konečně se ocitl nahoře. Popadl housle, díval se na ně líbezně jako muž na ženu a usiloval smyčcem zahrát první tóny. Představoval si, že hraje na pódiu v plně obsazeném divadle a lidé mu bouřlivě tleskají. 

„Odkud jde to vrzání? Jakoby to byly housle?“ zeptal se hospodář své ženy Blanky. „František je našel nahoře na půdě,“ oznámila mu Blanka a dál se věnovala spravování chlapcovi košile.  „Tohle musí přestat! Nemá náhodou spát? Nečekal na manželčinu odpověď a běžel za chlapcem mu utnout ten naříkající kravál.                                                                                      

„Proč nejsi v posteli!“                                                                                                                        

„Mě se spát nechce, chci si chvilku ještě hrát.“                                                                            

„Čemu říkáš hraní! Vždyť je to hrozné skřípání a vrzání.“                                                    

„Jak se to mám jinak naučit, než tímto způsobem?“                                                              

„To musí skončit! Rozléhá se ten rámus po domě. Rušíš noční klid!“ A vyrval housle z chlapcových rukou. Když František celý nešťastný uviděl jeho milované housle ve statkářových velkých rukách, snažil se je ještě získat zpátky. „Pane, prosím dejte mi je, budu na ně hrát už přes den, slibuju!“ Ale hospodář byl nekompromisní. Schoval housle za záda, aby chlapec na ně nemohl dosáhnout, a přísně mu povídá: „Žádné hraní nebude! Tvojí povinností je přes den škola, práce na statku a večer jít spát!   „Rozuměl jsi?“  František mlčel, měl skloněnou hlavu, aby hospodář neviděl, že se mu do očí vloudily slzy.  „Neumíš mluvit?“ Stále hospodář naléhal na chlapcovu odpověď, která se mu pořád nedostávala. Měl už všeho dost, chtěl to mít s tímto malým uličníkem vyřízený, a ještě k tomu se do něj dávala zima. „Ještě jednou se tě ptám, rozuměl si mi, co po tobě vyžaduju?“  Opět dlouhé ticho. Jenom bylo slyšet chlapcovo popotahování nosu a pláč. Statkář vzal jeho bradu do své dlaně a vyzdvihl si ji k sobě. František, viděl tmavé chladné oči, jak ho zkoumají a úzké rty, které se ještě více zužují do tenké linky, to bylo předznamení velkého výbuchu – proto rychle odpověděl: „Rozumím, pane.“                                                                                    

„No, konečně! Toto trvalo! A ještě jedna věc na závěr. Když se mnou mluvíš, musíš se mi dívat do očí a reagovat. Co děláš je nezdvořilé a nevychované.“                                              

František tam stál v pozoru a chvěl se - ne z chladu, který se tam vložil, jelikož jeho komůrka na noc nebyla vytopená, ale strachy z hospodáře. „Je to jasné?“                                                     

„Ano, pane.“ Chtěl sklonit hlavu, ale v mžiku si uvědomil, co mu říkal a nechal ji v přímém pohledu na starého pána. „Dobrá! A teď mazej do postele!“ rozkázal starý pán a těžkým krokem odcházel dolů, přičemž razantně zabouchl za sebou dveře. František v posteli plakal do peřiny a naříkal na svůj těžký, náročný osud zde na statku. Vždyť nemá nic, na co by se po práci mohl těšit, k čemu by se zalíbením usedl. Jako jiní lidé. Celá jeho malá dušička potom toužila, křičela. Už byl tak blízko, už je téměř měl. V duchu již slyšel na houslích vyluzovat krásné čisté tóny, melodie, stvořit čistou ničím nezkaženou hudbu. Potom “Konec”. Nic, zase prázdno, hudba utichla.  Opět nastaly rutinní časy. Dřel jako mezek a hledal nějaké východisko, jak by mohl opět na chvilku utéci od té nádeničiny.

     Naštěstí se brzy na Františka usmálo štěstí. Do farní školy přišel nový farář a učitel, pan Vorlíček. Velký milovník hudby. Sám hrál na klavír, varhany a k Františkově radosti i na housle. Zavedl ve škole výuku hudby. Ředitel školy nebyl proti a tak se dvakrát týdně v úterý a v pátek po skončení běžné výuky vyučovalo na hudební nástroje. František byl v sedmém nebi. Nyní s radostí vstával do školy a těšil se, co se nového dozví a naučí. Hudba ho okouzlovala všemi jeho smysly. Byl bystrý, rychle a snadno se naučil hrát tak, že brzy vynikal nad ostatními. Pan Vorlíček se všiml talentovaného chlapce ve svých lavicích, a proto mu zapůjčoval skladby i od známých skladatelů. Pro chlapce to nebyl problém si je několikrát přehrát a za krátkou dobu už je uměl plynule a čistě zahrát. Dokonce vynikal i v čtení z listu. Tady je jiný problém! Neměl, kde trénovat. Doma to nepřipadalo v úvahu. Jéje! To by pan Tůma láteřil. Pan Vorlíček vymyslel, že zůstane o hodinu déle ve škole a bude trénovat u něho. František souhlasil. Když odpoledne přiběhl domů, sesypaly se na chlapce třesky plesky. „Kde se potloukáš hajzlíku! Nemáš být náhodou už v tento čas doma?“ obořil se na Františka hospodář. „Byl jsem ve škole, zavedli nám nový předmět.“                                                                                                                              

„Jaký předmět?“                                                                                                                         

„Hru na housle.“                                                                                                                                      „Tak ty se učíš hrát znova na ty skřipky? A práci teď podle tebe bude utrum.“                              

„Pan učitel říká, že jsem v tom dobrý a dává mi těžší skladby než ostatním, a můžu trénovat u něho.“                                                                                                                                                   

„Tak to ne, mladej! Žádné housle nebudou! Ty se budeš věnovat, čemu máš. Už jednou jsme to probírali,“ řekl přísně pan Tůma a oči mu žhnuly hněvem.                                                       

„Tu hodinu bys mu mohl věnovat u pana Vorlíčka. František hraje opravdu moc pěkně,“ prosila Blanka svého muže.                                                                                                              

„Já ho zadarmo živit a šatit nebudu. Tak to bylo domluveno s jeho otcem, o houslích nepadla žádná zmínka. Ty si slyšela takovou poznámku?“ Blanka mlčela. „Já tedy ne! Měl by být ten uličník trochu vděčný, co pro něj děláme. A on se mezitím poflakuje s houslemi.“ Starý pán byl opravdu naštvaný. Byl ve tváři rudý hněvem a jeho přísné rysy v obličeji ještě více ztvrdly. „Ty jeho manýry z něho vytluču.“ Popadl z kredence rákosku a došel k chlapci. František dostal šílený strach a přemlouval hospodáře, že už bude hodný a houslí se již nedotkne. Pan Tůma na jeho prosby nereagoval, tentokrát jim nevěřil. Vzal chlapce do svých upracovaných rukou a přitáhl si ho ke stolu, tam mu stáhl kalhoty a vyplatil ho pětadvaceti ranami. Když trest skončil, byl chlapec zpocený, uslzený a celý se chvěl. Pan Tůma klesl vyčerpaně do židle. Potom se za moment znovu vzchopil. „Ty víš, za co ten výprask byl!“ František přikývl a utíral si rukávem uplakanou tvář.                                                                      

Další dny si pan Vorlíček všiml, že s Františkem se něco děje divného. Viděl chlapce skleslého, nesoustředěného, když se ho na něco ptal, nevěděl nebo tápal v odpovědi. Vždyť ten chlapec byl vždy plný elánu, toužil se dozvědět co nejvíce z tajů hudby, říkal si.                

Proto jednoho slunného odpoledne zastavil Františka na chodbě, když byl na odchodu domů. „Františku, proč si přestal chodit ke mně cvičit na housle? Ty už nechceš?“                                        „Chtěl bych celou svojí duší, pane učiteli.“  Chlapec byl zoufalý, nešťastný a přemýšlel, jestli se má učiteli svěřit, neměl žádnou bytost, která by mu řekla laskavé slovo, které by se svěřil se svými potížemi, žádostmi a nevyřčenými cíly. Jenom pan Vorlíček se jevil jako laskavý muž a vždy byl ochoten chlapcům pomoci a vyslechnout jejich prosby. Zkrátka otevřel svoje nitro plné bolesti a hořkosti a svěřil se. „Bohužel nemohu. Pan Tůma mi housle zakázal, a když zjistil, že je mám i ve škole a tajně na ně hraju za jeho zády. Dostal jsem výprask. Říká, že se musím věnovat poctivě škole a hospodářství,“ vysvětlil mu chlapec zoufale. „To je špatné!“ povzdechl si pan Vorlíček. „Jsi velice talentovaný chlapec, bylo by škoda zahodit takový um. Spousta talentů zašlo právě na tom, že nemohli nebo neměli, kde rozvíjet své mimořádné schopnosti.“                                                                                        

„Nemám zajít za tvým opatrovníkem a promluvit si s ním?“                                                        

„Ne!“                                                                                                                                                            

„Třeba by potom svolil, kdyby se dozvěděl jak si šikovný.“                                                       

„Ne, prosím nechoďte, to by situaci ještě zhoršilo“.                                                                     

„Já už toho mám tam dost. Pořád jenom slyším - obstarej koně, ukliď stáj, vykydej hnůj, dej jim novou podestýlku, nařezej a nasekej dříví, shrabej listí, ještě nemáš umyté nádobí… A tak pořád dokola. Jak to mám dlouho snášet? Také přemýšlím, až vyrostu, co ze mě bude? Nic nevím!“ pokrčil nešťastně rameny, jako mládě odevzdanému svému osudu.                                                                                                                      

Pan Vorlíček byl nešťastný z chlapcova údělu, ale v ten moment nevěděl, co chlapci říci, jak mu pomoci. Udělal jenom, co mu říkalo srdce. Pohladil chlapce po kaštanově kudrnaté hlavě a radil mu, aby se snažil u rodiny ještě nějakou dobu vydržet, že je u nich v bezpečí a starají se o něj. František si sice tuhle radu vzal k srdci, ale začal přemýšlet na útěk, protože nemohl dál. Sice nevěděl, kam půjde, možná – nejblíže by bylo do Hradce Králové nebo rovnou do Prahy? Ale věděl, že to musí uskutečnit ještě nyní na podzim, než začne tuhá zima a cesty budou zasněžené a svízelné.                                                                         

Pokračování příště!