Trnitá cesta vzhůru (2)

Jedné teplé noci projasněné úplňkem si sbalil svých několik věcí, napsal na rozloučenou dopis - počkal do svítání, potom otevřel okno a po stromě se dostal ze zahrady a rychle pryč, aby ho ze sousedů nikdo nespatřil.

    Když byl za vesnicí, zpomalil krok a zkontroloval si, zdali má v kapse kabátu adresu pražské rodiny, která by mu mohla pomoci při dalším rozvíjení hudebního vzdělání. Adresu získal od rodičů svého bývalého spolužáka, jejž má příbuzné v Praze. To bylo od nich velice laskavé gesto. Když se dostal dolů do městečka, uviděl, že u hostince stojí poštovní dostavník. Chvíli počkal a potom bez velkého rozmýšlení skočil zezadu na rozjetý vůz v naději, že cesta vede do Prahy. Takhle ujel mnoho kilometrů, dokud dostavník nezastavil u dalšího hostince pro přepřahání koní. Mezitím lidé z dostavníku se šli naobědvat dovnitř. Ale František byl bohužel bez peněz a hrozně mu kručelo z hladu v břiše. Vůně z hospody se linula, až ven, kde stál a přemýšlel, co dál podnikne. Náhle mu levá ruka ztěžkla a on si uvědomil, že drží housle. Zkusí hudbou vyžebrat pár krejcarů na jídlo. Nejdříve zkusím hrát lidové písničky, to by se lidem mohlo líbit. Jsou živé, veselé a každý Čech je zná. Udělal správně. Lidem se moc líbily, v krčmě bylo hned vesele. František hrál, jak nejlépe uměl, vždyť už byl zdatný hráč. Dále zkusil i skladby – od Haydna, Mozarta… Mezi lidmi zbudil údiv. Celá hospoda mu tleskala. A tak si náš František vydělal několik svých prvních krejcarů. Nato mu hostinský přinesl polévku – silný slepičí vývar s pečivem a František se při jídle činil stejně jako při hraní.  Za nějakou dobu kočí křičel, že poštovní dostavník směr na Prahu odjíždí. Lidé začali, ač nechtíc vstávat a odcházet k poštovnímu vozu. Jeden pán, který seděl s chlapcem u stolu, byl z téhož vozu, se zajímal, odkud pochází a jak to, že cestuje sám bez rodičů. František mu vysvětlil svůj osud, a proč utíká. Pán jen nevěřícně kroutil hlavou a říkal, že je hrdina a nabídl mu za jeho hraní zadarmo cestu do Prahy. František samozřejmě přijal.  Po několika rozdrncaných dnech strávených v kočáře vysadili chlapce v Praze na Malostranském náměstí, kde bydlela hostitelská rodina. Srdečně se s nimi rozloučil a oni mu popřáli hodně štěstí na jeho cestě životem. A opět se ocitl sám, opuštěný na velkém chodníku plného lidí, všude hluk od rozhrčených kočárů a pocítil úzkost ze stmívání. V ulicích už začali chodit lampáři, kteří dlouhou tyčí rozsvěcovali plynové lampy. Musel se zeptat jednoho kolemjdoucího pána na ulici, kterou měl napsanou na papírku, protože vůbec nevěděl, kam má zabočit. Pán mu ukázal cestu a po několika minutách se ocitl před velkými dřevěnými vraty s nádherným železným klepátkem. Zaťukal. Ticho. Zaťukal znovu. Opět ticho, tak to zkusil potřetí. Za moment se ozval hluboký pánský basbaryton a přišel otevřít vysoký, statný olivrejovaný sluha a vyzval chlapce, aby šel dál. Ocitl se ve velkém salónu s tmavě hnědým vyřezávaným nábytkem a perským kobercem, na kterém si chlapec sundával boty, protože měl strach, aby jim ho neušpinil. Ale pán domu mu řekl, že si je může klidně nechat a vybídl chlapce, aby se posadil a vylíčil mu, proč je zde. František se zajíkavě rozhovořil o svém strastiplném údělu, o cestě sem, a že si přeje nadále se vzdělávat v hudbě. A jestli se pan Neumann nezlobí, že mu jeho přítel ze školy právě doporučil svého strýce. Pan Neumann se náhle rozpomenul na dopis od svých příbuzných, kde mu o chlapci psali. Potom chlapci rozkázal: „Zahraj mi něco!“ František roztřesenými prsty vyndal z pouzdra housle a stoupl si před pána domu a říkal si, že musí hrát, co nejlépe, aby mohl u něho zůstat.                                                                              

„Co chcete, abych zahrál?“                                                                                                                        

„To je jedno, výběr nechám na tobě.“                                                                                               

František zpustil první větu jednodušší skladby od Vivaldiho. Hrál jako o život. Když skončil, čekal na svůj rozsudek a polekal se, když pan Neumann neodpovídal. Překvapilo ho to, málokdy mu nějak zvlášť záleželo na úsudku jiných. Ale jestli se panu Neumannovi to mé hraní nelíbí, musí proto mít zvláštní důvod.                                                                                             

„Michaeli, co říkáš tomu chlapci?“ zeptala se po chvilce jeho žena.  To už se pan Neumann vracel do přítomnosti.                                                                                                              

 „Úplně mě ta hudba vzala, jak to bylo čisté, svěží, zkrátka pěkně zahrané.“                                                                                                                                          

 „Kolik je ti let?“                                                                                                                               

„Dvanáct, pane.“                                                                                                                                   

„Chlapče, něco v tobě je. Vezmu tě k sobě do učení. Potřebuješ se ještě stále zdokonalovat. Připravím tě na dráhu hráče v orchestru, který sám řídím.“  A usmál se konečně na chlapce. František se celý rozzářil, byl šťastný, že jej přijal. Začal mu také děkovat, ale pan Neumann chlapce zarazil a povídá mu: „Vím, že nemáš peníze, kterými bys mi platil výuku. Proto mi budeš vypomáhat s drobnou administrativou; budeš běhat s dopisy, přepisovat noty - do toho tě ještě zasvětím; jako muzikant to budeš stejně v budoucnu potřebovat. A s dalšími věcmi, které se vyskytnou. A za oplátku budeš mít zdarma stravu, nocleh a výuku.“

   Jak čas plynul - výuka na housle pokračovala rychle a s radostnými výsledky tak, že mu pan Neumann dovolil brzy hrát v orchestru. Muzikanti si chlapce dobírali, ale na druhou stranu měli Františka rádi a cenili si jeho talentu.  Paní Neumannová se zase postarala o chlapcovu výchovu. Zasvětila ho do pravidla dokonalého chování a dala mu lekce v němčině a italštině.   

   František nezanedbával ani teoretickou část, jelikož slyšel denně dobrou instrumentální a vokální hudbu v divadle, vášnivě se nadchl pro kompozici; bylo to opravdové zanícení. Pan Neumann mu zakázal skládat pod záminkou, že nemá potřebných předpokladů, nemá prý v sobě tu božskou jiskru, a že by tím ztrácel vzácný čas. František v sobě tu božskou jiskru měl, ale pan Neumann ji v chlapci neviděl. Samozřejmě chlapce hořká slova zasáhla. Ale hlas přírody byl příliš silný a proto se rozhodl studovat potají. Ve dne chodil na zkoušky, večer hrál a v noci se vydával do Neumannovy pracovny. Studoval tam z dostupných učebnic a z rozborů skladeb, především Stamitze, Bacha, Glucka, Mozarta, Haydna a jiných. O rok později přednesl orchestr v divadle jeho první skladbu. Pan Neumann považoval tento úspěch za náhodu. Proto si vyžádal po chlapci, aby před jeho zraky složil další kompozice a nechal je provést opět orchestrem. Tyto houslové variace sklidily úspěch. Když pan Neumann viděl, že je chlapec šikovný i ve skladbě, nechával mu volné pole působnosti.   

   I do života umělců zasahoval nelítostný čas válek, hladomoru i nemocí. Psal se rok 1832 a na Prahu se přivalila nemilosrdně silná vlna epidemie cholery. Umíralo na ní denně spousty lidí. Z tohoto důvodu pan Neumann rozhodl, aby uchránil chlapce před touto nemocí, že musí odjet. Ale kam? Paní Neumannovou napadla Vídeň. „Stejně tam máš známé v hudebních kruzích, tak ať jede chlapec tam. Dej mu kontakt na pana Seyfrieda.“ Pan Neumann chvíli o tom přemýšlel, ale potom usoudil, že to je dobrý nápad, a že je to jediné východisko, co pro chlapce může nyní udělat. „Beztak už nemám chlapce čemu naučit, tak ať se jede dále vzdělávat do Vídně. Napíši panu Seyfriedovi dopis, aby chlapce přijal.“ Druhý den ráno před domem stál už připravený dostavník a nastala hodina loučení. Loučení bylo velmi bolestné. Snadno pochopíte chlapcovu bolest, když si uvědomíte, že tento dům a rodina Neumannových se mu stal na šest let pravým domovem. Naposledy si podali ruce a František s očima zalitýma od slz usedl do kočáru a odjel.    

Pokračování příště.                                

 

 

 

Autor: Ivana Píšová | pátek 5.8.2022 9:58 | karma článku: 8,15 | přečteno: 161x
  • Další články autora

Ivana Píšová

Sir Charles Grey - ve stínu legendární značky čaje Earl Grey

Earl Grey je jedním z nejznámějších a nejoblíbenějších čajů na světě. Objevuje se na nápojových lístcích v restauracích, v kavárnách, pijeme jej doma. Je vhodný jako dárek k vánocům.

12.4.2024 v 9:30 | Karma: 12,65 | Přečteno: 270x | Diskuse| Kultura

Ivana Píšová

První životní krok

V únoru roku 1863 uháněl rychlík v pozdním odpoledni zasněženou krajinou z Prahy do Vídně. Jízda byla plynulá a bezproblémová.

22.11.2023 v 12:46 | Karma: 13,44 | Přečteno: 255x | Diskuse| Poezie a próza

Ivana Píšová

Lev Nikolajevič Tolstoj mluvil česky a v pozdním věku cvičil dřepy.

Slavný ruský spisovatel Lev Nikolajevič Tolstoj se narodil 9. 9. 1828 ve vesnici Jasná Poljana. Otec Nikolaj Iljič Tolstoj pocházel ze starého hraběcího rodu, jeho matka byla rozená kněžna Volkonská.

28.4.2023 v 10:52 | Karma: 27,75 | Přečteno: 595x | Diskuse| Poezie a próza

Ivana Píšová

Pravá tvář Kuby

Ráda bych Vám představila rozhovor se stavebním inženýrem panem I. Píšou, který mě umožnil nahlédnout pod roušku pracovní cesty na Kubu a složitém pobytu v zemi plném nástrah a kontrastů.

10.2.2023 v 16:22 | Karma: 20,19 | Přečteno: 745x | Diskuse| Cestování

Ivana Píšová

Diomédes

Každý červenec odjížděl pan Smith s rodinou na tři týdny na dovolenou mimo Anglii. Zůstal na statku jen jeho synovec Matthew, který za trest pracoval celý měsíc ve stáji.

25.1.2023 v 13:42 | Karma: 8,78 | Přečteno: 258x | Diskuse| Poezie a próza
  • Nejčtenější

Tři roky vězení. Soud Ferimu potvrdil trest za znásilnění, odvolání zamítl

22. dubna 2024,  aktualizováno  14:47

Městský soud v Praze potvrdil tříletý trest bývalému poslanci Dominiku Ferimu. Za znásilnění a...

Moderní lichváři připravují o bydlení dlužníky i jejich příbuzné. Trik je snadný

18. dubna 2024

Premium Potřebujete rychle peníze, pár set tisíc korun a ta nabídka zní lákavě: do 24 hodin máte peníze na...

Takhle se mě dotýkal jen gynekolog. Fanynky PSG si stěžují na obtěžování

21. dubna 2024  16:37

Mnoho žen si po úterním fotbalovém utkání mezi PSG a Barcelonou postěžovalo na obtěžování ze strany...

Školu neznaly, myly se v potoce. Živořící děti v Hluboké vysvobodili až strážníci

22. dubna 2024  10:27

Otřesný případ odhalili strážníci z Hluboké nad Vltavou na Českobudějovicku. Při jedné z kontrol...

Prezident Petr Pavel se zranil v obličeji při střelbě ve zbrojovce

19. dubna 2024  15:44

Prezident Petr Pavel se při střelbě na střelnici v uherskobrodské České zbrojovce, kam zavítal...

Rusové hlásí průlom fronty. Ukrajinská minela jim přihrála klíčové město

24. dubna 2024  11:40,  aktualizováno  12:30

Premium Jako „den průlomů“ oslavují ruští vojenští blogeři pondělní události na doněcké frontě, kde se...

Ve vaně mi spí cizí muž, nejde vzbudit, volal na policii zoufalý majitel domu

24. dubna 2024  12:29

Policisté na Havlíčkobrodsku vyšetřují neobvyklý případ. Do domu v Úsobí se v úterý večer...

Naučená omluva, bez upřímné lítosti. Za pokus o vraždu dívky dostal Ukrajinec 19 let

24. dubna 2024,  aktualizováno  12:27

Krajský soud v Plzni odsoudil na devatenáct let Ukrajince Viktora Veselovského, který se loni v...

Svobodu se lidovci snažili dostat pryč ze strany, teď kauzu odkládají

24. dubna 2024  12:20

Lidovecká snaha vystrnadit ze strany jednoho ze svých nejznámějších poliků, bývalého šéfa strany a...

  • Počet článků 18
  • Celková karma 12,65
  • Průměrná čtenost 271x
Věnuji se tvůrčímu psaní a klasické hudbě. Hraji na housle. Miluji svého manžela a pejska Českého strakáče jménem Jeremy.

Seznam rubrik