Trnitá cesta vzhůru (3)

Cesta byla náročná, dlouhá, trápila jej nepohoda, zima, strach a na závěr i hlad. Jednoho deštivého večera se zastavil na noc v hostinci v Gmündu.

V krčmě bylo přítmí, místnost osvětlovaly jenom postranní olejové lampy a kupodivu zde sedělo jenom několik lidí, ale hlavně, že je tu teplo. Objednal si silný masový vývar a chléb se sýrem. Jídlo zhltnul na jeden zátah, jaký měl hrozný hlad. Potom sluha zavedl Františka nahoru do jednoho z pokojů, kde bylo několik dalších lůžek, na kterých už spali nějací lidé. Uložil se na svém lůžku a upadl do hlubokého spánku. Nic netušíc se ráno probudil a prožil velký otřes. Jeho malé zavazadlo s rezervním prádlem a jeho kabát s penězi přehozený přes židli zmizely. Bezděčně se podíval po houslovém pouzdru, leželo odkopnuté na druhé straně pokoje. Rozběhl se k němu a zkontroloval ještě obsah. Jsou tam, uf! Je vidět, že je na nic nepotřebovali, asi nejsou muzikální. Ale z celkové situace byl mladík nešťastný. Neměl peníze na zaplacení noci. Nevěděl co si počít. Šel dolů za hostinským a vylíčil mu svojí smutnou příhodu. Hostinský se mrzoutil – nadával na tu bandu zlodějskou, potom se zklidnil a mlčky se zadíval na mladíka.

Před sebou uviděl hromádku neštěstí, která mu nabízela, že si odslouží svůj nocleh hraním. Avšak hostinský pochopil Františkovu situaci a odmítl to. Ale mladíkovi to nedalo a slíbil, že až bude ve Vídni tak mu peníze přece jen pošle. A o rok později hostinský peníze opravdu dostal. Mladík poděkoval za všechnu dobrosrdečnost a vydal se dostavníkem opět na cestu, tentokrát bez peněz. Po několika dnech konečně dorazil do Vídně, kde ho vysadili. Zbytek cesty bloudil centrem, až se dostal na náměstí jménem Michaelerplatz, tam si sedl vyčerpáním na lavičku a chtělo se mu spát. Cítil také strašný hlad, nuzotu svého špinavého a starého oblečení, ale neměl se bohužel do čeho převléct. Také si uvědomil, že je bez kontaktu, že mu ho ukradli zároveň i s kabátem. A zpaměti si adresu nepamatuje. Město se zahalovalo do večerního hábitu, ulice se pomalu začali vylidňovat a vzduch se zřetelně ochladil. František se třásl zimou a říkal si, že v daný okamžik toho moc nevymyslí a že tu přečká noc. Ráno uvidí, co dále ‘Ráno moudřejšího večera’.       

Druhý den ráno Františka vzbudilo vyzvánění zvonů všech okolních kostelů. Chvíli seděl úplně konsternovaný krásnou čistou melodií vycházející ze srdcí zvonů. Bylo půl desáté a zvoníci svolávali občany k ranní mši. Šel se na ni podívat naproti do dvorního kostela sv. Michala a po jejím ukončení se zeptal, jestli nepotřebují houslistu. „Bohužel stav je plný.“ Ocitl se opět na náměstí, kde uviděl na konci rynku budovu vypadající jako divadlo, když se přiblížil – četl na železné tabulce velkým písmenem BURGTHEATHER. To je dobrý nápad, zkusím to tam, práci musím hledat všude, pomyslel si. Chtěl vstoupit, ale hlavní vchod byl zavřený, zkusil postranní dveře – ty byly otevřené – vstoupil a ptal se po impresáriovi divadla. Za chvíli před ním stál muž střední výšky a byl značně rozrušený, kdo ho v tuhle hodinu vyrušuje z nedělního klidu. Mladík sebral veškerou odvahu a dal se s ním do hovoru. „Profesionálních houslistů mám dost, orchestr je do počtů plný, zkuste to v katedrále sv. Štěpána tam je rozmanité hudební těleso.“ Impresário mu řekl ještě cestu, jak se dostane ke katedrále a nadále mu nevěnoval pozornost. Mladíka cesta přes dlouhé náměstí Graben značně vysilovala, byl velice oslabený z hladu. Vždyť nejedl, ani sám neví, jak je to už dlouho. Ušel několik dalších kroků, náhle se mu zatmělo před očima a skácel se bezvědomí na zem. Za chvíli k němu přiběhl starší pán, naštěstí byl lékař a přihlížejícímu hloučku zvědavých lidí oznámil, že mladík omdlel asi z vyčerpání a naložil Františka do přivolaného kočáru. Odpoledne se František probudil v elegantní posteli ve velké prosvětlené ložnici a přemýšlel, jak se do ní dostal. To už k němu přicházel lékař změřit mu pulz a zkontrolovat, zdali má ještě teplotu. „Ležte, ještě máte teplotu,“ oznámil mu lékař a znovu namokřil hadřík a přiložil mu ho na horké čelo. „Jak jsem se k vám vlastně dostal?“ začal se František pídit po informacích. „ Řeknu vám to, až se najíte a vy mi hezky povíte něco o sobě.“ Vzápětí už služebná přinášela porcelánovou misku s krémovou zeleninovou polévkou a postavila jí na noční stolek. Lékař mu přistavil malý dřevěný stolek do postele, aby se mohl pohodlně najíst. Po jídle mu pan doktor sdělil, že ho našel ležet na náměstí v bezvědomí.  František mu začal vyprávět o své cestě z Prahy a, jak ho v hostinci okradli o všechny peníze a zbytek cesty musel o jídlo žebrat hudbou nebo být zcela o hladu.                                                                  

„Proto jsem asi omdlel, bylo to z hladu,“ řekl František udiveně.                                                                                                                          

 „Vzali mi také důležitý doporučující kontakt, myslím si, že se ten pán jmenuje Seyfried a je skladatelem. Mám u něho dále pokračovat ve studiu skladby.“                                            

“Bohužel nevím, kde bydlí.“     

„A jak jste dlouho ve Vídni?“                                                                                                               

„Od včerejšího večera, spal jsem na lavičce a ráno jsem se snažil najít zatím nějaký přivýdělek jako houslista v jakémkoliv orchestru. Než najdu na toho pána kontakt.“                                 

„Našel jste nějaké místo?“  František jen zavrtěl hlavou.

„To je mi líto,“ řekl lékař zkroušeně.

„Nemáte známé, kteří se pohybují v hudebních kruzích?“ chtěl vědět mladík.  Lékař moment přemýšlel a pak ho napadlo: „O patro výše bydlí rodina se dvěma dívkami ve věku třináct až šestnáct let a obě hrají velice krásně na klavír. A všiml jsem si, že k nim dvakrát týdně dochází jeden mladý muž ty dívky učit. Vypadá, že je už velice zkušený muzikant, protože jsem nedávno zaslechl, že této rodině nabízel vstupenky na svůj koncert.“  Po lékařově vyprávění František pookřál a chtěl o tomto muzikantovi vědět více, a jestli on nebude znát čirou náhodou pana Seyfrieda.                                                                                                

 „Bohužel jsem jeho jméno zapomněl, ale slibuji, že se na něho zeptám rodiny.“                                                                                                                                      

„Ale nyní mladý muži byste si měl opět lehnout a odpočinout si.“  O tři dny později se Františkovi dařilo už lépe a nabral opět sílu. Mimochodem v ten samý den byl u rodiny na návštěvě mladý učitel hudby, tak pan doktor na nic nečekal a oba muzikanty mezi sebou představil. Oba dva si hned padli do oka a vyšlo najevo, že mladý muž se jmenuje Karl Czerny a samozřejmě pana Seyfrieda zná. Také Františkovi oznámil, kde pana Seyfrieda zastihne. „Jděte zítra okolo sedmé hodiny do divadla na Vídeňce. Má v divadle koncert - on je tam hlavní dirigentem.“ František mu poděkoval a cítil, jak mu spadl kámen ze srdce. Druhý den v pozdním odpoledni se připravoval na setkání s budoucím učitelem a chtěl vypadat před ním, co nejlépe. Půjčil si od pana doktora oblek, protože ten jeho vlastní byl tak akorát dobrý hodit do kamen. Rozloučil se s panem doktorem a poděkoval mu za jeho záchranu života a pohostinnost v jeho domě.       

V divadle začal právě koncert. František si sedl a počkal do přestávky. Viděl dole před sebou orchestr třiceti hráčů a statného muže střední výšky s prořídlou lysinou černých vlnitých vlasů s taktovkou v ruce. Zaposlouchal se do krásné a svěží hudby. V tu chvíli nechal odvanout své starosti a problémy a své myšlenky soustředil jenom na hezké chvíle, které prožil. O přestávce se začaly jeho starosti opět zhmotňovat do reálné podoby, byl nervózní a měl trému se setkání s panem Seyfriedem.  František zaťukal a vstoupil do pokoje pro umělce, představil se a řekl proč je zde. Pan Seyfried si vzpomněl na dopis od pana Neumanna, přece jen to byla už nějaká doba, co František odjel z Prahy a kdy se měli ve skutečnosti ve Vídni setkat. „Na chodbě už vyzvánějí zvonkem končící pauzu. Jděte se opět posadit do hlediště a potom počkejte na mne u východu,“ oznámil mu pan Seyfried ve spěchu. Po koncertě jeli spolu noční osvětlenou Vídni, pro Františka to bylo úplně něco nového a krásného. Když přijeli domů k panu Seyfriedovi, stanul František pln úžasu před velkým oknem. Před ním se rozprostíral úchvatný výhled na střechy domů, na celé náměstí Stephanplatz s mohutnou katedrálou. A když se vyklonil z okna, působilo vše dole tak miniaturně.

Zanedlouho byl volán k drobnému večernímu občerstvení. Mladík se nenechal dlouho pobízet a pustil se do jídla. Mezi řečí pan Seyfried prohodil: „Dokonce i Ludwig van Beethoven si vybral bydlení zde blízko Stephansdómu – byl pro něj zdrojem inspirace.  Doufám, že na vás to bude působit také?“    

Mladík pokrčil rameny a jenom odevzdaně prohodil: „Pevně doufám.“ A oba se tomu zasmáli. Potom mu pan Seyfried vyprávěl, že Beethoven byl zpočátku jeho učitel, ale později se z nich stali přátelé. Další den chtěl pan Seyfried po Františkovi aby mu ukázal své skladby, které do té doby složil a jestli měl nějakou pořádnou teoretickou průpravu. Mladík mu řekl, že nějakou teoretickou průpravu měl, ale nepravidelnou, že se převážně skladbě učil sám. Pan Seyfried viděl v jeho kompozicích správný způsob výstavby jak má skladba zvoleného druhu vypadat, melodičnost a rytmičnost, ale přece jen tam byly drobné gramatické prohřešky. Ale říkal si, že se s tím dá něco dělat, mladík je talentovaný. Po čase výuky zjistil, že je už František v hudebním pravopise znalý, pustil se s ním do dalších druhů kompozice.                                                      

Během dalších měsíců se naučil v kompozici opravdu mnoho a složil několik děl (houslové koncerty, smyčcová tria, kvartety, divertimento a dokonce se pokusil i o symfonii), které už byly vyspělé po technické i hudební stránce tak, že pan Seyfried dal některé vydat tiskem. V průběhu pobytu u pana Seyfrieda si František sehnal výuku dětí v měšťanských rodinách, kde je učil hrát na housle. Docházel k nim dvakrát v týdnu a oni ho štědře platili. Také pan Seyfried Františka brával do společnosti, kde se mohl mladík seznámit s ostatními skladateli, před kterými občas hrál své skladby a získal od nich uznání.  

Nyní se ukáže opravdu před širokým publikem jeho skutečný um. Pan Seyfried bude mít jeden z mnoha koncertů, které diriguje. Ale tentokrát se koncert okoření o Františkovo sólo na housle a jeho skladbu. Tak se jdeme podívat, jak se s tím český rodák z malé vesnice z Orlických hor vypořádá před velkým znalým Vídeňským publikem. Poprvé na programu je vytištěno jeho jméno: ‘Frantiszek Pinka houslový objev roku’.  Když to uvidí na stěně ve vitríně, zamotá se mu hlava a polije ho studený pot, ale pan Seyfried mladíka uklidňuje: „Nebojte se, to zvládnete, jste přece šikovný. Hlavně se nesmíte soustředit na obecenstvo, nedívejte se tam. Představte si, že jste tam sám a hra půjde sama,“ a poklepal ho mužně po rameni. Po několika minutách napjatého očekávání vystoupil za velkého potlesku publika na pódium dirigent Ignác Ritter von Seyfried, jež byl vůdčí dirigentskou osobností Vídeňské i evropské vážné hudby. Pod jeho taktovkou se rozezněla skladba pro housle a orchestr. První věta začala vesele, energičtějším tempem. Ve druhé větě orchestr zvolnil krok a nastoupily hebké tóny v podobě houslí. Mladík zapomněl, kde stojí, melodie houslí ho přenesla do hor k šumějícímu vodopádu, pomalu plujícím mrakům, slunci a jeho jediní diváci jsou ptáci, kteří mu v úctě naslouchají. Uf! Tuto část jsem dokázal, ještě mě čeká třetí věta. Bude v rychlém tempu, musím to zvládnout! Hlavně se nesmím dívat dopředu – do publika. Je třeba moment vydržet a slyším, že flétna nastupuje, po ni jdu já. Opět se smyčec rozlétl po strunách a prostorem se chvěje měkký opojný tón, zbavený veškeré hmotnosti. Hra má sílu a svižný strhující styl, dojímá zjemnělým citem. Pod jeho dlouhými, štíhlými prsty žhne závratný zpěv, prolomený pizzicatem, tu jiskřivé perlení arpeggií, blýskavé staccato, vše křišťálově čisté. Když skončilo vystoupení s orchestrem, publikum bylo v němém úžasu. František se lekl, začal být nervózní a koutkem levého oka pokukoval po dirigentovi. Jakmile pan Seyfried vzal Františka za ruku a popostrčil ho dopředu k pódiu – v sále propukl hřmotný potlesk. Několikrát se ozve ‘Bravo’. Diváci dokonce stojí a dlouze aplaudují.

 Za nějakou dobu byly jeho skladby stále žádanější u obecenstva i předních interpretů. Začínal být nejen vynikajícím houslistou, ale i skvělým skladatelem.