Hloubka přátelství.

5. 12. 2022 15:34:55
V pozdním odpoledni se počasí prudce změnilo, začalo silně pršet, zvedl se silný vítr a vzduch se poněkud ochladil.

Lesní cesty byly rychle rozmočené a na některých místech se vytvořily dokonce kaluže, kterým se musela vyhýbat skupinka mladých lidí. Byli za chvíli promočeni, vítr jim bičoval do tváří a cesta na hřeben ubíhala pomalu. Když zadýchaní vyšlápli strmý kopec nahoru, ocitli se ve velké mlze. Věděli, že musí stále dopředu, dokud neuvidí po pravé straně velký dřevěný srub s rozsvícenou lucernou u vchodu. „Vidím přímo před námi nejasně svítit vchodové světlo? Vypadá to, že už tam budeme.“

Nemohli už dál, neměli sílu ujít další krok, chůze se pro ně stávala přítěží, třásli se zimou a byly skrz na skrz promočení. Sen se stával skutečností, naděje se zhmotnila v jejich očekávané vchodové světlo u srubu. „Konečně jsme tady!“ A rozlil se všem úsměv po jejich ošlehaných tvářích. Uklidily kola do přídomku a zaťukali kovovým klepátkem na mohutné dřevěné dveře, které se za moment rozlétly dokořán. Vyšel jim vstříc jejich kamarád Jakub a hrdý vlastník tohoto příbytku. Přivítali se a vzápětí vstoupili přes halu do prostorné jídelny, kde plápolal mohutný oheň ve velkém kamenném krbu a zahříval celou místnost. Mezitím se všichni převlékli do suchého a mokré oblečení rozvěsily nahoru na šňůry blíže ke krbu. Jakub jim během jejich cesty nahoru ke srubu připravil šťavnatý hovězí guláš s chlebem, do kterého se všichni pustili jako hladoví vlci. Po večeři se usadili se sklenkou dobré irské whisky okolo statného dřevěného stolu a začali probírat zítřejší plánovanou trasu na kolech.

Druhý den ráno se obloha vyjasnila, jenom sem tam plul mráček a bylo krásné teplo, přímo stvořené na výlet. Zabalili si několik věci sebou včetně jídla a vyrazili ven. Projížděli hlubokými jehličnatými lesy, míjeli široké pláně luk, na kterých kvetlo spousty druhů květin a všelijakých vonných bylin. Osvěžili se v modře průzračném jezeře, kde bylo vidět i několik druhů barevných ryb.

Zhruba na osmnáctém kilometru sjížděli z kopce dolů hustým lesem, kde cesta byla samý výmol vytvořený od silných dešťů a vystouplých kořenů stromů. Bylo to opravdu velmi těžké. Přestože se každý ze skupinky snažil jet opatrně a pomalu – najednou se to stalo! Jeden mladík přepadl přes řidítka a valil se v kotrmelcích ze srázu dolů a dopadl do horského potoka. Tam zůstal nehybně ležet. Všichni se strašně lekli, sesedli z kola a běželi mu na pomoc. „Jakube...Jakube!“ volal Marek na kamaráda, když chtěl zjistit, jestli je při vědomí. Jakub vnímal, ale byl zmatený. „Co se stalo?“ Udělalo se mu najednou nevolno a začal zvracet.

„Spadl si z kola,“ vysvětlil mu Marek situaci. Mezitím ostatní zavolali záchranku. Jakub přes rty něco šeptal. Marek se k němu naklonil, aby lépe slyšel a chtěl, aby větu opakoval: „Chci pít,“ opět zašeptal Jakub. Ale Marek mu odmítal dát napít, jenom mu vodou zvlažil rty. Jakub byl promočený, bolelo ho celé tělo a chtělo se mu spát. Marek tušil, že má otřes mozku a proto všichni usilovali, aby Jakuba nějak zabavili. Mluvili na něho, zpívali mu, ale bylo to náročné a dlouhé i tím, že čekali, než přiletí vrtulník záchranné služby. Po nějaké době byla helikoptéra konečně v dálce slyšet, přistála na louce několik metru od místa. Lékař letmo prohlédl Jakuba, podal mu lék ve formě infúze, a zabalil ho s pomocí posádky do tepelné izolační fólie proti prochladnutí. Mladíci si ještě u zdravotníků zjistili, do které nemocnice Jakuba převáží, aby za ním mohli přijet.

V nemocnici se Jakub podrobil důkladnému vyšetření, kde následně lékaři zjistili lehký otřes mozku, naštěstí bez neurologických následků a dále, že se musí podrobit komplikované operaci obou loketních kostí a zápěstí. Jakub, když vyslyšel v malátném stavu lékařův verdikt, úplně zkameněl a vloudily se mu do očí slzy. Chvíli trvalo, než se vzpamatoval. „Pane doktore, je ta operace nutná? Nemůžou se ruce dát jenom do sádry?“

„Bohužel, je to mnohočlenná fraktura.“

„Jak to myslíte?“

„Loketní kost spojující hlavní zápěstní kost na obou rukách je zlomená několikrát.“

„Jak to tedy hodláte operovat?“

„Chceme vám obě kosti zafixovat zemním fixátorem. Šrouby se napíchnou pod zlomeninu a nad ní, aby kosti zůstaly v rovině a mohly srůst,“ ukázal lékař Jakubovi průběh operace na své ruce.

Dvě hodiny po operaci se Jakub probral z narkózy, cítil sucho v ústech a bolest v celé horní polovině těla. Po obou stranách boků byl vystlaný polštáři, kde ležely jeho odoperované ruce. Po celé délce od lokte po zápěstí se táhla jedna řada velkých kovových šroubů, které byly přímo zafixované v kosti. Nebyl to moc příjemný pohled. Jakub se nejprve lekl, ale lekl se tak, až mu v ranách projela hrozná bolest. Teprve když velký tlak pominul, podíval se na ně ještě jednou, ale nyní jiným úhlem pohledu. Hleděl na celou fixaci jako na Svatý obrázek. Za moment k němu přišla zdravotní sestra zkontrolovat, zdali je vše v pořádku a doplnila předepsaný lék do infúze. „Jak je vám?“

„Jsem jako zbitý pes, bolí mě ruce a mám velkou žízeň.“

„Dobře, dám vám něco proti bolesti a donesu vám trochu čaje – s pitím musíte po operaci pomalu. Organismus byl delší dobu bez tekutin a bylo by to pro něj nárazový šok. Žaludek by tekutinu tak rychle nezpracoval a mohl byste zvracet.“

Jakubův mozek, který utrpěl lehký otřes, pomalu střebával tuto informaci a už se na něj řítila další.

„Ještě se chci zeptat?“ pokračovala sestra „nepotřebujete na záchod? Pomohla bych vám, toaletu nyní sám nezvládnete!“

Jakub se zamyslel, podíval se na svá zranění a neuvědomil si do této chvíle, že je nyní úplně odkázán na pomoc druhého; od jídla počínaje přes hygienu a záchod konče. Při takové odstrašující myšlence se otřepal jako mokrý pes. „Ne, děkuji. Nyní nepotřebuji.“ Ale věděl, že ji stejně brzy bude potřebovat.

Ráno na vizitě pan primář Henrich zkontroloval stav zranění, zdali otvory okolo šroubů nehnisají, a které pravidelně museli lékaři ošetřovat. Vše se zdálo být v pořádku.

„Dobře to dopadlo, mohl jste skončit daleko hůř potom strašlivém pádu!“

„Pane primáři, jak to víte?“

„Protože mi o tom pověděli vaši přátelé.“

„Oni jsou tady?“

„Ano, sedí na chodbě na lavičce asi už půl hodiny a jsou celí nedočkaví vás vidět.“ „

Tak je prosím pusťte dál.“

Do pokoje vešla banda tří mladíků a každý mu něco nesl.

„Páni! Ty si tu bydlíš jako princátko.“

„Takový pěkný pokoj a sám pro sebe. Čím si s to zaslou...“ Marek už větu nedokončil, protože Pavel do něj nenápadně drkl a ukázal očima na jeho zranění, a bylo vše vysvětleno.

„Přinesli jsme ti něco na zub.“ A položily věci na jeho noční stolek. Ležela v síťovce hromada voňavých pomerančů, vedle byly postaveny malinové a borůvkové jogurty a jeho oblíbené čísla časopisu o venkovských řemeslech. Jakub pracuje v osobním životě jako tesař. Práce se dřevem ho nesmírně baví a vysnil si, že si jednou v horách postaví svůj dřevěný srub. O několik let později ten okamžik přišel. Pomohla mu se stavbou jeho věrná skupinka mladíků.

„Jak se cítíš?“ optal se Josef Jakuba, poslední člen party, který dosud mlčel.

„Jsem unavený, rozlámaný, bolí mě ruce a jsem nyní ve všem odkázán na sestřičky a doktory.“ povzdychl si Jakub.

„Nechceš oloupat a rozčtvrtit pomeranč nebo nakrmit jogurtem?“nabídl se Josef. Jakub odpověděl, že děkuje, ale nic nebude, že před chvílí snídal. A cítil, že se do něho vložila únava. „Jste moc hodní, že jste přišli. Jste moje rodina, co bych si bez vás počal.“ Vloudily se mu do očí slzy. Jakubovi rodiče zemřeli při vlakovém neštěstí, když chlapci bylo deset let. Po té byl vychován prarodiči z matčiny strany.

„My zase brzy přijdeme,“ oznámil Jakubovi Marek a poklepal ho přátelsky po nahém rameni. Vzápětí Jakub usnul.

O dva dny později se Jakubův stav zhoršil, dostal v noci vysokou horečku a stěžoval si na tupou bolest v levé ruce. Lékař, který měl v noci službu, zjistil, že dvě rány, v kterých jsou zafixovány šrouby, jsou zanícené. Rychle svolal zdravotní personál, který s ním sloužil, a odvezli Jakuba na sál. Na sále pod celkovým umrtvením lékař vyndal horní fixátor z ran a zanícená místa důkladně vyčistil peroxidem vodíku a zpátky napíchnul fixátor do ostatních otvoru nad kostí a dvě tyto rány, které byly zanícené, nechal volné. A naordinoval mladíkovi antibiotika. Zdravotní personál kontroloval a čistil rány další dny několikrát denně. Teplota Jakubovi začala klesat, infekce ustoupila a začal se cítit mnohem lépe. Dokonce objevil, že dva prsty - palec a ukazováček levé ruky má volné, že nejsou zafačované a tudíž je může užít na spoustu věcí. Podržet si hrnek s čajem za ouško, zvládnout toaletu, najíst se vidličkou a přečíst si své oblíbené časopisy. Byl tím vším tak šťastný, že ukazoval svojí dovednost i personálu.

Po deseti dnech Jakuba konečně propustili domů, ale lékaři a zdravotní sestry byli z loučení smutní, neboť si oblíbili milého a sympatického mladíka. Po dvou měsících se Jakubův stav rukou natolik zlepšil, že lékaři rozhodli, že mu fixátory už sundají. Mladík měl radost, ale zároveň strach! Strach z bolesti a strach z toho, jak mu kosti u obou rukou srostly. Třeba už s nimi nebudu moci dobře pracovat? No, nebudu dělat předem závěry, uvidí se za moment.

„Jakube, můžeme začít?"

„Ano!“ Vydechl Jakub bázlivě s bušícím srdcem až v krku.

Lékař vzal speciální šroubovák a odšroubovával první velký šroub. Jakub zaječel bolestí.

„Proboha, co je to za nástroj? Sestro! Okamžitě běžte na sál, ať mi přinesou pořádný šroubovák! Rychle prosím! Omlouvám se, Jakube za tu bolest, ale došlo k nedopatření a hned to bude napraveno, jen co sestra přinese druhý nástroj. Teď už vás to bolet tolik nebude.“ Lékař měl pravdu, vyndávání ostatních šroubů již bolelo méně. Jakub nepříjemné bolesti statečně vydržel.

„Tak už jsou šrouby konečně venku.“ Potom odešel k umyvadlu, kde kovové předměty opláchl a usušil. „Ukážu vám, co jste měl zafixované v rukách!“ Jakub se vzpamatovával z bolesti a nabíral přirozenou barvu. Když se mu před nosem zjevila hromada velkých kovových šroubů, nechtěl vůbec tomu věřit.

„Můžu si je nechat na památku? Chtěl bych je ukázat mým blízkým.“

„To víte, že můžete! Jsou vaše.“

Musel ještě jezdit do nemocnice pravidelně na čištění ran, během dalších týdnů se rány úplně zahojily a zbyly mu na rukách jen drobné jizvové ďolíčky. Nastala další fáze, dlouhá rehabilitace, aby se mu obnovila hybnost rukou, což se podařilo. Byl vděčný lékařům a svým kamarádům, kteří mu se vším pomáhali. Cítil, že na kolo asi dlouho nesedne a výlety bude s kamarády zatím plánovat pěšky.

Autor: Ivana Píšová | pondělí 5.12.2022 15:34 | karma článku: 9.59 | přečteno: 162x

Další články blogera

Ivana Píšová

První životní krok

V únoru roku 1863 uháněl rychlík v pozdním odpoledni zasněženou krajinou z Prahy do Vídně. Jízda byla plynulá a bezproblémová.

22.11.2023 v 12:46 | Karma článku: 13.13 | Přečteno: 248 | Diskuse

Ivana Píšová

Lev Nikolajevič Tolstoj mluvil česky a v pozdním věku cvičil dřepy.

Slavný ruský spisovatel Lev Nikolajevič Tolstoj se narodil 9. 9. 1828 ve vesnici Jasná Poljana. Otec Nikolaj Iljič Tolstoj pocházel ze starého hraběcího rodu, jeho matka byla rozená kněžna Volkonská.

28.4.2023 v 10:52 | Karma článku: 27.62 | Přečteno: 578 | Diskuse

Ivana Píšová

Pravá tvář Kuby

Ráda bych Vám představila rozhovor se stavebním inženýrem panem I. Píšou, který mě umožnil nahlédnout pod roušku pracovní cesty na Kubu a složitém pobytu v zemi plném nástrah a kontrastů.

10.2.2023 v 16:22 | Karma článku: 19.98 | Přečteno: 736 | Diskuse

Ivana Píšová

Diomédes

Každý červenec odjížděl pan Smith s rodinou na tři týdny na dovolenou mimo Anglii. Zůstal na statku jen jeho synovec Matthew, který za trest pracoval celý měsíc ve stáji.

25.1.2023 v 13:42 | Karma článku: 8.38 | Přečteno: 255 | Diskuse

Další články z rubriky Poezie a próza

Jaroslav Herda

"Ruský prezident vyhrál volby na celé čáře", napsal Jiří Paroubek.

"Na celé čáře" považuji za hodnocení přinejmenším zavádějící či matoucí. Rozhodně nevhodné v tomto případě.

19.3.2024 v 7:38 | Karma článku: 14.02 | Přečteno: 182 | Diskuse

Martin Irein

Dlouhý den

Erlan sedí na kožené sedačce v sekretariátu ředitele jedné firmy. Je osm hodin ráno a on doufá, že si ředitel najde ve svém nabitém programu na něj čas.

18.3.2024 v 16:13 | Karma článku: 9.35 | Přečteno: 230 | Diskuse

Alena Bures

Recenze: Jana Slaninová - Sex, prachy a potíže

Černá holka, narozená bílým rodičům. A k tomu reálie socialistické Prahy. Inu, tady se dají tušit problémy. Nebude jich málo, stejně jako toho ostatního z názvu...

18.3.2024 v 13:27 | Karma článku: 7.06 | Přečteno: 318 | Diskuse

Alena Bures

Dvojrecenze: Maryla Adamcová - Krycí jméno Hortenzie + Hra tety Hortenzie

Vy neznáte majora Smithe? To máte ale smůlu... Nebo štěstí? Jak se to vezme. Tenhle typan a tulák po mezihvězdných dálkách stojí za poznání. Ovšem je otázkou, zda známost s ním není další z potíží, které major řeší (a způsobuje)

18.3.2024 v 12:17 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 27 | Diskuse

Veronika Valíková Šubová

Manželství s Turkem

"Víš, že si bereš Turka?" zeptal se mě před osmi lety, v předvečer naší svatby, nejlepší kamarád mého muže. Vytřeštila jsem na něj oči a přemýšlela, zda se Kapitán tajně nemodlí k Alláhovi, když se bereme v katolickém kostele.

18.3.2024 v 1:41 | Karma článku: 19.50 | Přečteno: 918 |
Počet článků 16 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 293

Věnuji se tvůrčímu psaní a klasické hudbě. Hraji na housle. Miluji svého manžela a pejska Českého strakáče jménem Jeremy.

Nutný výchovný pohlavek, souhlasí Bouček i Havlová s přerušením projevu na Lvu

Moderátor Libor Bouček ostře zareagoval na kauzu ohledně délky proslovu režisérky Darji Kaščejevové na předávání cen...

Švábi, vši a nevychované děti. Výměna manželek skončila už po pěti dnech

Nová Výměna manželek trvala jen pět dní, přesto přinesla spoustu vyhrocených situací. Martina ze Znojma se pokoušela...

Vyzkoušeli jsme podvod z Aliexpressu. Může vás přijít draho, i po letech

Nakoupili jsme na Aliexpressu a pěkně se spálili. Jednu USB paměť, dvě externí SSD a jeden externí HDD. Ve třech...

Chtěli, abych se vyspala s Baldwinem kvůli jeho výkonu, říká Sharon Stone

Herečka Sharon Stone (66) jmenovala producenta, který jí řekl, aby se vyspala s hercem Williamem Baldwinem (61). Měla...

Byla to láska na první pohled, říká hvězda Gilmorek o manželství s modelkou

Milo Ventimiglia (46), představitel Jesse ze seriálu Gilmorova děvčata nebo Jacka Pearsona ze seriálu Tohle jsme my, je...